OV  KSČM  DOMAŽLICE

L i s a b o n s k á    s m l o u v a

Víte proč, kromě mnoha jiných důvodů,

Česká republika nikdy nesmí ratifikovat Lisabonskou smlouvu?

             Protože její ratifikace může, a to bez přehánění, přivést Českou republiku ke státnímu bankrotu.

 Jak ?

         Do Smlouvy totiž, jako její nedílnou součást, eurofederalisté zahrnuli  i Chartu základních práv EU. Zdánlivě nevinný krok, který má ale pro nás (a také  pro Slovensko) nedozírné následky. Činí z otázek rovnosti občanů, v tomto případě ovšem už rovnosti občanů EU, a z jejich případné diskriminace, včetně majetkové újmy, která jim takto byla způsobena, případy, o kterých už nerozhodují  soudy členských zemí, ale nově soud EU v Lucemburku (tzv. Evropský soudní dvůr).

         Československo po válce vysídlilo z našeho území většinu Sudetských Němců a zabavilo jejich majetek. Jde o domy, statky, pole, továrny, lázeňské léčebny, sklárny, vinice a další majetek, který zde museli Němci zanechat. Zabaven byl majetek téměř tří miliónů osob!

         Charta, jako součást práva EU, náhle pomíjí české soudy a umožňuje Sudetským Němcům domáhat se restituce tohoto  zabaveného majetku přímo u nově příslušného soudu v Lucemburku. Charta umožní dokonce přezkoumávat již platná a zdánlivě konečná rozhodnutí českých soudů o požadavcích Sudetských Němců na odškodnění. V případě ratifikace Lisabonské smlouvy se Sudetští Němci budou moci, ovšem už jako evropští občané, obracet na soud EU s žalobou na Českou republiku pro porušení principu rovnosti a z něj pak vyvozovat diskriminaci s následnou majetkovou škodou, s nárokem na plnou restituci od českého státu. Přitom nepůjde o retroaktivitu!

          Po okázalém podpisu právě Charty jako součásti Lisabonské smlouvy v Evropském parlamentu pronesl předseda parlamentu, německý poslanec, Hans-Gert Pöttering krátký projev. Vyzdvihl v něm jen jedno jediné: „...od tohoto okamžiku se bude moci každý evropský občan bezprostředně a přímo obracet na soud EU v Lucemburku s žalobami na diskriminaci“. Koho tím asi mínil? Byl to, mimochodem, tentýž Pöttering, který jen pár měsíců před tím pronesl neobvyklý a pro Českou republiku urážlivý projev na srazu Sudetoněmeckého Landsmanschaftu.

          Přední český ústavní právník profesor Václav Pavlíček v reakci na varovné interview poslance Evropského parlamentu  Vladimíra Železného v Právu upozornil, že Charta jako součást Lisabonské smlouvy sice nemůže zpětně revidovat Benešovy dekrety, že však s ohledem na nově posílený princip rovnosti občanů EU zakládá  nebezpečí restituce zabaveného majetku Sudetských Němců.

         Tento navýsost vážný a respektu hodný hlas byl českými médii pominut  nebo uveden jen okrajově. Důvodem je snad i vlastnická skladba většiny tištěných médií u nás. Byl však pominut i většinou českých politiků a veřejných činitelů a ti snad jsou v německém vlastnictví?

         Naši vládní politici po interview poslance EP V. Železného, ve kterém již v lednu letošního roku upozornil na nebezpečí ratifikace Lisabonské smlouvy s Chartou pro budoucnost České republiky, použili z vyjádření profesora Pavlíčka jen první část o nemožnosti zpětné revize Benešových dekretů a záměrně  pominuli mnohem závažnější sdělení o tom, že Charta jako součást komunitárního práva zakládá možnost restituce zabaveného sudetoněmeckého majetku.

         Navíc mnozí politici nezodpovědně chlácholili veřejnost odvolávkou na ujišťování vysokých úředníků EU, že nic takového po ratifikaci Lisabonské smlouvy s Chartou nehrozí. Pomíjeli, že těmto  úředníkům jde jen a jen o schválení vytoužené Lisabonskou smlouvy, pomocí které uchvátí další nekontrolovatelné pravomoci v členských zemích. Platnost jejich ujišťování je samozřejmě rovna nule, protože žádný činitel Evropské unie nemůže a ani nesmí ovlivňovat rozhodnutí velmi přísně nezávislého soudu EU v Lucemburku. A tento soud už mnohokrát prokázal, že rozhoduje nestranně a bez ohledu na zájmy či přání orgánů EU či členských zemí. Stačí pak jedno zásadní rozhodnutí tohoto soudu o diskriminaci a následně o restituci majetku libovolného Sudetského Němce, nebo třeba Maďara vysídleného podle Benešových dekretů ze Slovenska, a spustí se lavina restitucí na základě tohoto precedentu, a to hned ve dvou zemích, v Česku i na Slovensku. (Jsme totiž Benešovými dekrety spojeni se Slovenskem jako siamská dvojčata).

         Zahrnutí Charty do Lisabonské smlouvy tak bezděčně  europeizuje problém vysídlení Sudetských Němců a zabavení jejich majetku  a je zastřeným, dokonce pravděpodobně nepředvídaným, pokusem o revizi výsledků 2. světové války prostřednictvím soudních institucí Evropské unie a na právním půdorysu, který je hodně vzdálen původní historické situaci po porážce Německa.

         Od okamžiku ratifikace Lisabonské smlouvy přestane být otázka majetkových nároků Sudetských Němců problémem pro Německo, ale stane se problémem EU. Bohužel přestane být otázkou i pro nás, protože my budeme Chartou z konečného rozhodování vyloučeni. Budeme už jen postaveni před hotové a neodvolatelné rozhodnutí nezávislého soudu v Lucemburku.

         Pokud se prosadí arogantní názor Německa a Francie,  že v Evropské unii lze beztrestně ignorovat vlastní právní pravidla hry, pominout rozhodné a hlasité „NE“ Lisabonské smlouvě, které v referendu vyřkl lid Irska, a pokud ratifikace Lisabonské smlouvy bude protiprávně pokračovat, pak navíc naše schvalování Smlouvy včetně Charty bude shodou okolností probíhat právě v době, kdy se k problému vysídlení Sudetských Němců budou vyjadřovat poprvé i orgány OSN, kam se skupiny vysídlenců se stížností na Českou republiku obrátily. Charta, jako součást práva EU by tedy umožnila OSN, aby posunula celý problém přímo do Lucemburku k nově příslušnému soudu EU.

         Ratifikace Lisabonské smlouvy ještě nebyla dokončena, dokonce byla irským referendem zásadně zpochybněna, ale orgány Unie i Evropského parlamentu se chovají, jakoby byla hotovou věcí. A stejně se chová sudetoněmecké lobby v Evropském parlamentu. V předjímání platnosti Charty jako evropského práva se výbory Evropského parlamentu již dokonce dvakrát Benešovými dekrety zabývaly. Nejprve se jako pokusný balónek objevil problém Maďarů vysídlených ze Slovenska a vzápětí se Výbor pro svobody a lidská práva zabýval na žádost poslance za stranu Zelených otázkou vysídlení Sudetských Němců. Lze si představit, jak bude tato hra probíhat dále v případě, že se Charta základních práv EU skutečně stane součástí ratifikované a závazné Lisabonské smlouvy.

         Nic nám pak nepomůže dnešní laciná bagatelizace tohoto problému, jeho označení za planého strašáka, na kterém si chce někdo nashromáždit politický kapitál, či jeho odehrání mávnutím ruky s poukazem na expertízy, které kdysi postihovaly naprosto odlišnou právní situaci bez Lisabonské smlouvy a bez Charty jako součásti komunitárního práva. Vládnoucí elity, vládní i opoziční strany, které prosazují nebo podporují přijetí Lisabonské smlouvy Českou republikou, by si měly uvědomit, jak riskantní krok připravují. Za tuto lehkomyslnou hru s budoucností naší země může současná politická reprezentace jednou zaplatit naprostou ztrátou legitimity. Ale bude pozdě! Stačí k tomu jedno precedenční nepříznivé rozhodnutí nezávislého soudu v Lucemburku.

         Evropská ústava i Lisabonská smlouva jsou jen dalším pokusem o plíživý postupný převrat v členských zemích, jimž bude odebrána další podstatná část suverenity a předána nenápadně vznikajícímu federálnímu státu, ovládanému několika velmocemi mezi členskými zeměmi a bruselskými elitami. Poslední překážkou je však dosavadní  právo veta malých a středních členských zemí. Proto federalisté vymysleli Evropskou ústavu, která veto menších zemí odstraňuje a nahrazuje ho většinovým rozhodováním (tzv. kvalifikované hlasování), kde budou dominovat velmoci. Po fiasku Ústavy v referendech ji jen přejmenovali na Lisabonskou smlouvu a recyklovali ji do formy pozměňovacích návrhů k dosavadním smlouvám. Chyběl však ještě nějaký prvek, kterým by Smlouvu odlišili od identické, ale zavržené, Ústavy. Proto sem narychlo vložili i Chartu základních práv EU, aniž si uvědomili, jaké to může mít vážné důsledky pro ratifikační proces v České republice.

         Jediné, co bylo třeba jako překážející a obtěžující prvek z procesu ratifikace vyřadit, byl občan, lid, volič. Německé předsednictvo EU, po zkušenosti s jasně vyjádřeným názorem francouzského a nizozemského lidu na Ústavu, prosadilo, že se vlády členských států zavázaly tichou dohodou, podle které Lisabonskou smlouvu už v žádné zemi k lidovému hlasování nepředloží. Výjimku mělo jen Irsko, kde referendum předepisovala přímo ústava. A kde to dopadlo opět stejně. Ani irský lid nechce vydat svojí samostatnost a podřídit se dominanci několika velkých cizích států. Ve všech ostatních členských zemích mají rozhodovat jen poslanci a senátoři, kteří jsou díky příslušnosti k politickým elitám a díky stranické disciplíně přece jen snáze ovladatelní než nepředvídatelný suverén, lid. Navíc je možné je koupit za příslib budoucích celoevropských funkcí. Také česká vláda přistoupila na tichou dohodu, že se i v České republice vyhne nebezpečnému rozhodování o Lisabonské smlouvě referendem. Český občan tak byl ovšem zbaven možnosti vyjádřit názor nejen na vlastní text Lisabonské smlouvy, ale zejména rozhodovat o pro něj tak nebezpečné Chartě jako součásti evropského práva. Česká vláda se podpisem pod Lisabonskou smlouvu a souhlasem s tichými dohodami, předem vyřazujícími občana z rozhodování, podílí na spiknutí evropských mocenských elit.

         Považuji za arogantní a hrubě nezodpovědné, že si česká vláda nenechala ještě před podpisem Lisabonské smlouvy vypracovat právní expertízy o případném dopadu Charty jako komunitárního práva na životně důležité otázky pro Českou republiku a navíc, dokonce už po vyjádření profesora Pavlíčka, ratifikaci  Lisabonské smlouvy úslužně podpořila ve svém stanovisku Ústavnímu soudu.  Považuji za dvojnásob nezodpovědné, že si česká vláda, když už tolik toužila podpisem pod Lisabonskou smlouvou vydat naší samostatnost a zradit 28. říjen 1918, alespoň z právní opatrnosti a s ohledem na svojí politickou budoucnost nevymínila pro Českou republiku výjimku Charty z Lisabonské smlouvy. Takovou výjimku si po vlastních expertízách obezřetně a bez problémů vyjednalo Polsko, pro které tudíž Charta, jako nadřazené právo EU, neplatí (ostatně, stejně jako pro Velkou Britanii, která má z Charty rovněž vyjednánu výjimku). O relevantních otázkách budou v Polsku i nadále rozhodovat polské soudy. Polsko po válce zabralo rozsáhlá území bývalého Německa, rovněž vysídlilo německé obyvatelstvo a zabavilo jeho majetek.

         Ptám se proto, který poslanec či senátor, poslankyně či senátorka   zvedne ruku pro ratifikaci Lisabonské smlouvy se závaznou Chartou, coby právem EU, a příjme tak riziko přímé osobní odpovědnosti za případnou zátěž českého občana a českého státu restitucí zabaveného majetku tří miliónů lidí? Restitucí, která by otřásla politickou, společenskou ale zejména ekonomickou stabilitou českého státu a pravděpodobně by mohla, vzhledem k původnímu rozsahu zabaveného majetku, vést i k nutnosti vyhlášení státního bankrotu. Jakékoli riziko v této otázce je potenciálně smrtící. A větu, kterou publikoval profesor Pavlíček o tom, že nelze vyloučit, že restituce zabaveného majetku Sudetských Němců bude náhle možná, je proto třeba brát zatraceně vážně. Neříká ji totiž nikdo, kdo by z tohoto názoru měl nějaký politický či jiný prospěch. Je to suché varování předního  ústavního právníka. Varování, se kterým se shodují  i další právní expertízy.

         Pro Českou republiku je to otázka navýsost existenciální. O to více mne ohromuje lhostejnost médií a bohorovnost politické reprezentace, s jakou přistupují k tomuto zásadnímu nebezpečí pro důstojné přežití České republiky. U mnoha politických stran, které si dávno zadaly s evropským federalismem a směnily naši samostatnost za vlídné úsměvy bruselských úředníků, jsme takový postoj očekávali. Co  otřáslo, byl výsměch a přezíravý postoj k varovným větám našeho prezidenta republiky, když profesor Václav Klaus pojmenoval nebezpečí, které pro Českou republiku představují Lisabonská smlouva jako taková, ale i Charta jako její součást.

         Tento krátký analytický rozbor je zveřejněn proto, aby v budoucnu,  v nevítaném případě, že se - Bože chraň – možné riziko restituce zabaveného majetku Sudetských Němců díky Chartě naplní, členové dnešní vlády, poslanci a senátoři, poslankyně a senátorky, všichni, kdo podpořili či podepsali Lisabonskou smlouvu nebo všichni, kteří jednou zvednou ruku pro její ratifikaci, nemohli říci:

… ale my jsme vůbec netušili, jaké to může mít důsledky. My jsme jen disciplinovaně sledovali linii stanovenou našim stranickým vedením …

Ing. Věstislav Křenek, člen ÚV KSČM